Za dobrotu na žebrotu…
Znáte to, když něco toužíte udělat už delší dobu, ale zároveň k tomu neustále hledáte samé výmluvy? Vzhledem k tomu, že se u sebe přesně tohle snažím odbourat, rozhodla jsem se, že se přestanu vymlouvat a konečně se k tomu dokopu – začnu darovat plazmu. Těšila mě na tom ta myšlenka, že dělám něco dobrého a že tím třeba někomu pomůžu. A taky na sobě pozoruju takovou úchylku. Nemocniční prostředí mi dělá strašně dobře. Tu hodinu, kdy jsem ležela na lehátku s napíchnutou rukou, byl pro mě nepopsatelný relax. Celé to darování mělo jen jednu velkou nepříjemnost. V den odběru (i den před), bylo potřeba vypít minimálně tři litry vody. A já jsem člověk, který si hrdě plácá po ramenou, když zvládne vypít litr! Ta sklenička za skleničkou, nonstop chození na záchod, dolévání vody a zase záchod, bylo pro mě hotové peklo. Proklínala jsem to. Nemocniční lůžko (a dobrý pocit z vykonání něčeho prospěšného, samozřejmě), to ale dokázalo naprosto vynahradit. To jsem ale ještě netušila, kolik nervů mi to za tenhle dobrý skutek bude stát. 
Měl to být asi čtvrtý odběr. Přišla jsem klasicky nalitá vodou k prasknutí, podávám zdravotní asistence občanku a hlásím mou rezervaci na odběr. Trvalo ji to déle než obvykle, ale nevěnovala jsem tomu příliš pozornost.
“Jo, už to vidím. Paní Krupová, my vás na odběr dnes nemůžeme přijmout. Vidím v systému, že byl nějaký problém ve vašem minulém odběru a vzorek z toho odběru se stále testuje. Jakmile budeme mít výsledky, bude váš nás lékař kontaktovat a řekne vám co a jak.”
Aha. Když opomenu, že mi mohli alespoň předem zavolat, ať se na tu kliniku netáhnu přes celou Prahu (když mě měli v rezervačním systému) a nenalévám se litry vody, mohl mi rovnou nějaký lékař vysvětlit, co bylo se vzorkem mé plazmy špatně, když už jsem tam fyzicky byla. V těchto odběrových centrech je totiž lékař stále přítomný. To mi ale samozřejmě došlo až cestou výtahem dolů a tak jsem to nechala být.
Po třech týdnech se mi konečně ozval lékař, ačkoliv si dle způsobu komunikace myslím, že to žádný lékař určitě nebyl. Měl pro mě sice dobrou zprávu – byla jsem zdravá, i přesto mě ten telefonát ale velmi znepokojil.
“Slečno Krupová, jménem naší společnosti bych vám chtěl poděkovat za všechnu plazmu, kterou jste našemu centru poskytla. Z bezpečnostních důvodů vás ale vyřazujeme z naší dárcovské databáze a také se bohužel dostáváte na černou listinu, takže už bohužel nebudete moci darovat. Je nám líto, ale takové máme nařízení,” řekl s klidným hlasem. Byla jsem zmatená. Když jsem zdravá, proč už nikdy nebudu moci darovat? Než se stačil rozloučit, zeptala jsem se, co se vlastně stalo.
“Testovaný vzorek z vašeho posledního odběru vykazoval přítomnost HIV viru. Nakonec to ale nic nebylo. Další test tento vir nepotvrdil. Jste zdravá jako ryba, jo? Nemějte strach.” Přesně takhle laicky mi to řekl. Jako kdybych to povídala kamarádce u kafe. S opětovným poděkováním za mé služby se lékař rozloučil a tipl telefon. Samozřejmě jsem hned volala nejbližším kamarádkám, jejichž reakce mě znepokojily ještě víc.
“Jak jako, že ti tohle řekli po telefonu? Tohle kdyby mi někdo zavolal, tak se neznám. Jak si to vůbec někdo představuje? Okamžitě si zajdi někam na testy!”… no a pak to ve mě začalo všechno šrotovat.
Jak jako, že jednou to tam je a potom ne? Snad když se v krvi něco objeví, a ještě k tomu HIV, tak to přece nemůže jen tak zmizet, ne? A když se to teda nepotvrdilo, proč jsem zatraceně na nějaké černé listině dárců? Co je se mnou teda špatně, že už nemůžu nikdy darovat?
Hned na druhý den jsem šla do HIV testovacího centra v Praze. Bylo to zvláštní. Seděla jsem v čekárně plné úplně normálně vypadajících lidí. Z učebnic ze základky jsem si pod pojmem HIV pozitivní vždy vybavila umírající nemocné osoby na lůžku, jež mají tělo poseté ošklivými infekcemi. Nedošlo mi, že je nějaká prvotní fáze, kdy to na člověku nejde poznat. Nedošlo mi, že to můžou mít i obyčejní lidi, jako třeba oni. Co tam dělali? Měli HIV? A mám to já?
Když jsem ošetřovateli během vyplňování dost podrobného formuláře vyprávěla, co se mi stalo, byl zděšený snad ještě víc, než já. Sdělil mi vlastně to, co jsem si celou dobu myslela. Styl, jakým mi tohle bylo podané, byl naprosto neprofesionální a že mě o nějakém nálezu (či vůbec jen podezření), měli neprodleně informovat. Samozřejmě ne po telefonu, což také kritizoval. Tak na co čekali? Co kdybych to skutečně měla a roznesla to dál? Pochybuju, že by si dnes nějaká společnost lajzla takové zanedbání… na druhou stranu, proč mě tedy dali na černou listinu jako nějaký nevhodný a nežádaný objekt? Poslal mě na odběr krve a výsledek jsem měla čekat na druhý den.
Jakmile jsem došla domů, sedla si na postel a přemýšlela, co mám teď jako dělat? Is it time for panic now?
Pravda je, že od toho včerejšího telefonátu, jsem nedělala nic jiného, než zjišťovala, jaké bych měla možnosti, kdyby se to nejhorší skutečně potvrdilo. Nic přece není tak horké, jak se to uvaří, ne? Přišla jsem na to, že dnes už máme léky na HIV/AIDS, které umožňují infikovaným lidem prožít (skoro) normální život. Také jsem objevila případy, kdy HIV pozitivní matky porodily zdravé děti. Dokonce jsem našla příběhy HIV nakažených, kteří si i přes tuhle nemoc dokázali najít milujícího partnera a měli rodinu. Nakonec to není nic tak hrozného. Řekla jsem si, že pokud to tak má být, ať to tak je, byla jsem ochotná se s tím poprat. A pokud bych měla z každé špatnosti vytěžit něco dobrého – alespoň by tohle byla taková zkouška pro ty, kteří se mnou chtějí být. Hihi, jako by už to tak neměli dost těžké.
Výsledek přišel hned na druhý den: negativní. S ošetřujícím v tom testovacím centru jsme si ještě dělali srandu, že pokud bych byla skutečně pozitivní, mohla bych tu společnost soudit a vyjít z toho alespoň s nějakým drobným odškodným.
Škoda.
