Kdysi dávno v oblacích…
Jednou jsem na Instagramu viděla jeden příspěvek. Prý, že když odpustíte osobě, ke které máte nějakou zášť, vesmír tak nějak zařídí, že se ten váš vztah bude najednou vyvíjet správným směrem. Připadalo mi to jako nesmysl. Proč bych měla zrovna já, z ničeho nic odpustit někomu, kdo mi ublížil? rozčilovala jsem se tehdy u psychologa, který mi na mé rozhořčení souhlasně přikyvoval. Ta myšlenka se mi v hlavě ale stejně usadila a za pár měsíců udělala svoje. Rozhodla jsem se totiž dát jedné takové osobě znovu šanci.
S mým otcem jsem nikdy neměla blízký vztah. Brzy po tom, co se s mamkou po mém narození rozešli, odjel začít nový život do Anglie. Od té doby jsme se vídali zhruba jednou do roka, kdy mě vzal na oběd a dodatečně mi koupil něco k narozkám. Někdy si uštědřil i nějaké hezké gesto, kdy mi po kamarádech poslal balík s oblečením. To kupoval podle velikosti, kterou stejně nikdy neuhodl, a podle věku – do kterého se ostatně taky nikdy netrefil. Ani později, když jsem o něco vyrostla, se nám nikdy nepodařilo dostat se na stejnou vlnu. Asi jsme se za celou tu dobu naučili žít už bez sebe a tak jsme se vzájemně ani nijak nepotřebovali. Koneckonců, měla jsem to štěstí, že jsem vyrůstala v milující rodině a mnohdy jsem ani nepostřehla, že tady není. Přesto jsem se ale nikdy nezbavila myšlenek, proč se nikdy nezajímal a proč jsme si byli tak cizí. Tak jsem se to rozhodla proto něco udělat.
Tehdy jsem za ním jeho snoubenkou letěla na prodloužený víkend. V sedmnácti jsem to brala jako cool trip do Londýna, prostě frajeřinka. Když jsem si ale uvědomila, jak moc je ta velká mezera v našem vztahu nebezpečná, kam všude sahá a jak mě ovlivňuje, brala jsem to jinak. Když mi po nějaké době, kdy jsme opět nebyli v kontaktu, nabídl, ať se za ním přiletím podívat, co jsem měla dělat? Odmítnout takovou příležitost ke stmelení našeho vztahu a dál doma fňukat? Sama bych si před sebou připadala hloupě. Byl to takový první vážný pokus o to, abychom se k sobě konečně dostali nějak blíž. Plán zněl jasně – být přátelská, komunikativní, pozitivně naladěná, být zkrátka v nejlepší formě, ve které jsem se předváděla jen opravdu vybraným lidem.
Ten víkend se vydařil. Odškrtla jsem si, že jsem se chovala co nejvíc podle mých představ a doufala, že jsem nám vybudovala slušné základy pro dobrý vztah. Samozřejmě, že jsem stála nohama pevně na zemi. On nikdy nebyl takový ten tradiční rodič, který by měl potřebu být se svým potomkem nějak v kontaktu. Podporoval mě sice finančně, čímž mi hodněkrát pomohl, mimo to by ale nevyhrál cenu nejlepšího otce ani náhodou. Ba naopak. Několikrát jsem se s ním chtěla přestat nadobro bavit. Ale v pořádku. Šla jsem do toho s tím, že se prostě přenesu přes všechny blbé vzpomínky a nedostatky. Měl chyby, to ano, na jeho obranu si ale nikdy předtím roli otce ještě nezkoušel, říkala jsem si. Ostatně, ani já jsem určitě nebyla tou perfektní dcerou. Ale chtěla jsem nám dát novou šanci, prostě být nová kolonka v seznamu jeho nejbližších osob. Chtěla jsem se naučit být více tolerantní. Přijat to, že po nikom nemůžu chtít, ať je perfektní a naučit se ty nedostatky akceptovat i u ostatních.
Asi za rok jsem byla znovu na cestě do Anglie, tentokrát na jeho svatbu. Přibrala jsem si sebou ještě kamarádku, protože jsem tak nějak tušila, že bude potřeba mít vedle sebe nějakou oporu. Ačkoli jsem se snažila vzhlížet k němu jinak, za ta léta jsem ho už znala. Za ty měsíce od poslední návštěvy ze mě ten přehnaný optimismus přece jen vyprchal a cítila jsem, že to zkrátka nebude víkend plný radůstek a krásných chvil. Okamžiky, které se udály, mě nakonec utkvěly v tom, že my dva k sobě v životě nepatříme. V den, kdy si bral svou ženu života v okruhu asi sedmdesáti nejbližších, téměř nikdo nevěděl, že má dceru. Celý večer jsem musela poslouchat nevěřícné a udivené poznámky jeho přátel, kteří byli překvapeni, že má dceru. “Je to tak báječný chlap,” básnili přede mnou, zatímco jsem nemohla uvěřit absurditě celé situace. Ten víkend byla taková poslední kapka. Nesnažil se to ani nijak zachránit, nepožádal mě ani o stupidní tanec otce s dcerou, ani jednou jsme se spolu nevyfotili. Celé ty tři dny jsme kolem sebe procházeli jak dva cizí lidé a já si konečně uvědomila, jak velké tohle divadlo na šťastnou rodinku vždy bylo. Cestou domů mi došlo, že už zkrátka nemá smysl se snažit o něco, co mezi námi vlastně nikdy ani nebylo. Jediné, s čím bych se za celou tou snahou něco změnit, měla smířit, že u osob, jejichž jména máme uvedena v rodném listě, neplatí, že do našich životů budou automaticky zapadat. Ani když o to budeme sebevíc usilovat. No a taky to, že se nemám řídit každou sračkou, kterou si přečtu na Instagramu.
Nakonec mi nezbylo nic, než přijmout skutečnost tak, jak je. Odpustit leda tak sobě, za všechny naivní očekávání, které jsem od něj měla. Ale nemám mu to za zlé. Oba jsme se koneckonců naučili žít po svém.
Dáme si dvě kapučína, prosím. Jaký jsi měla den?
Jo, dobrý. Na rovinu. Už žádné rychlovky. Žádné obědovky nebo psaní, když si zrovna vzpomeneš. To musí skončit. Mám zájem o něco opravdového. Vážného. Jasné?
