Tabletky Neutrolu 2 – Dělám si to sama

Myšlenka, jenž mě napadla a kterou jsem si byla poprvé za svých třiadvacet let schopná přiznat, si ke mně našla cestu tuhle nad ránem…
Dělám si to sama. Opravdu. Úplně všechno. Do všech těch komplikovaných situacích, probrečených nocí a zoufalých chvilek, jsem se dostala já sama. Holýma rukama.


Co když je to, co se mi lidi kolem neustále snaží vtloukat do hlavy, nakonec pravda? Vybíráš si ty nesprávné lidi, slyším furt dokola. Ha, na mou obranu bych velmi ocenila, kdyby někdo z toho hloučku ukazujících prstů předstoupil a předvedl mi, jak se bezpečně vyhnout tomu, aby mi několika měsíční známost vmetla do ksichtu, že jediné, co chce mít na prvním místě, je kariéra. Anebo třeba, že má přítelkyni, i když se s tímto faktem dotyčný ani nebyl schopný sám přiznat. Já myslel, žes mi projížděla Instagram… tyto dva nešťastné příklady se mimochodem dostaly do žebříčku mých TOP ztroskotaných lásek za rok dva osmnáct. 

Jako bych to neměla už tak dost komplikované. Většinou si odpřisáhnu (zpravidla po nějakém novém ztroskotání), že končím. Už nikdy nikoho nechci vidět, už se nikdy na nikoho neusměju, a do třetice, už nikdy s nikým nepůjdu ven. Taková ta klasika. V minulosti se hodně stávalo, že se do hry přimíchala taková ta náhodička, zachumlaná ve zrádném, průhledném a podezřelém šátečku. Něco se závanem pokušení, které jsem tehdy nedokázala rozpoznat. Třeba se objevil někdo, s kým mi to v minulosti neklaplo. To přece není jenom tak, to musí být osud! Teď už to přece musí vyjít, ne?! Nevyšlo, hihi. Po letech praxe už tu zrádnou náhodičku, která se mi snaží házet pod nohy staré známé jako náhodné předměty, dokážu jasně odhadnout. Naštěstí.

Stejně si to všechno dělám sama. Nejhorší je si to přiznat. Ještě horší je však vědět, že s největší pravděpodobností v tom budu i nadále pokračovat. 

Musím ale dodat (alá musím si to nějak omluvit), že v tom často bývám opravdu nevinně. Všichni moc dobře víme, že načasovat se tohle zkrátka nedá. Nikdo se nás neptá, jestli si v tom našem životě může zrovna teď střihnout nějakou roli. Ani se to nedá naplánovat, i když jsem se o to s mým zákonem náhody, který jsem si sama pro sebe definovala, párkrát pokoušela. 

Nemusí se nutně jednat o nějaké oficiální randění. To už jsem dávno vzdala. Může to být kamarádství, schůzky s lidmi, večírky, práce, sociální sítě, staří známí. Pasti jsou nastraženy na každém rohu. Někdy stačí opravdu málo a zas se mi někdo zasekne v hlavě. Nebo já jemu. Pak následuje klasická série tragicko komických událostí, které zapříčiní konec a poté je na řadě mé nepříčetné naštvání se na sebe, že jsem porušila svůj slib a někdo se mi líbil. No a tady se ocitám opět na začátku.

Jsem flegmouš. Říkala to o mě mamka, už co jsem byla malá a bylo mi vše jedno, a čestně se k tomu hlásím i v dospělosti.  Nad většinu situací, věčným odmítání a jiných kolapsů v mém životě, dokážu jen mávnout rukou. Má to své výhody, člověk se tak vyhne spoustu stresu. Navíc, to je práce mého budoucího, věčně ustraného já, to po nocích dopodrobna rozpitvávat a depkařit. Ale vztahy? To je kategorie, která mi skutečně velmi komplikuje život.

To, že se do všech těch mých srabů dostávám sama, jsem pochopila teprve onehdy v noci. Nebo vlastně nad ránem. Kamarádka u mě strávila noc. Dívaly jsme se na filmy a povídaly si. Pak jsme jen tak ležely v posteli a dívaly se na sebe. Přes únavu, která nám zmáhala oči, jsme to kupodivu vydržely dost dlouho. No a pak jsem si všimla, že se ke mně tak trochu nenápadně začíná přibližovat. Převalovala se, pořád sebou tak nějak vrtěla, byla blíž a blíž. Když byla hlavou téměř na okraji svého zhlavce a viděla jsem, jakým pohledem se na mě dívá, došlo mi, že jsem zase pěkně v háji. Prostě jsem už ve vzduchu cítila další průser. To byl okamžik, kdy mi to všechno došlo. No a pak mi dala pusu.