Tabletky Neutrolu

Je to ještě těžší, než jsem si myslela. Uchopit pero do ruky, vyštrachat kus čistého papíru a přemýšlet. Hlavně teda to. Uvědomit a přiznat si, že všechno zlé, je už vlastně pryč. Že už možná nastal čas přestat s prokrastinací. Že už začínám být konečně ve své kůži… i když tomu tak ještě donedávna nebylo. 

Mám pro to svou definici: vlny. Jednou se nesete nahoře a pak zase dole. Ale kde je ten mezičas mezi tím, kdy jste zrovna nahoře a tím, kdy bleskovou rychlostí míříte zase dolů? Proč nemůže být na chvíli klid? Možná, že jen záleží, jak moc je rozbouřené to moře, ve kterém právě plavete. Možná, že jde jen o to zabrat a z těch neklidných vod nějak vyplavat. Zamířit do nějakých klidných vod, kde se budete nadnášet nad hladinou, pozorovat krásy barevného podmořského života a slunit se. Kde zavčasu zbystříte žraloka, který si na vás v hlubinách brousí zuby a zavčasu zmizíte. Anebo možná, že žádná taková komfortní zóna třeba ani žádná není.

 

Zažili jste taky někdy takové to období, kdy vám nebylo vůbec do smíchu? Prospané dny, probrečené hodiny, pocit marnosti? Předstírání přede všemi, že je vše v pořádku, i přesto, se sotva držíte, abyste se nesesypali? Já si něčím takovým už prošla. Docela mě děsí, že mě něco takového potkalo už ve dvaadvaceti. Co mě asi tak čeká za pět let? Nemocniční lůžko v blázinci? ptala jsem se sama sebe.

Někdy se kolem člověka z ničeho nic vytvoří obláček, který všechny jasné barvy kolem polapí a člověk vidí všechno šedě. Zmateně se v něm bloumá, ale žádné vidiny zdárného konce. Přitom by ho z toho bludného kruhu zvládl dostat jeden jediný krok jinam. Jenže právě ten jeden jediný krok jinam, se pro tyto zbloudilce někdy zdá mnohem těžší a náročnější, než bloudění v temnotě, na kterou si začínají zvykat. Pak je jen na každém, zda se ke změně odhodlá, či zůstane nadobro ve svém novém, pochmurném světě. 

Ale něco vám řeknu. Nebyla jsem první, ani poslední. Na každého tyhle divoké vlny bouřlivého moře a potemnělé bludné kruhy čekají. Ta proradná mrška deprese se tam někde v koutě tajně krčí na každého z vás. Je jen otázkou, při jaké příležitosti a jakým způsobem se na vás vrhne. Obávám se, že v dnešním světě se něčemu takovém zkrátka ani už nevyhnete. Ale nemějte strach. Ten obláček zní možná děsivě, ale všechny barvy potom uvidíte ještě mnohem jasněji. A už nikdy nedovolíte, aby se to šedo objevilo znovu.

Já už mám odškrtnuto, ale ti, kteří ještě neměli tu čest, by se měli mít hezky na pozoru.

13.9.2018